Expedice Bajkal 2010 (4. 7. 2010 – 17. 7. 2010) byla realizována clenkou našeho SK Batyskaf Petrou “Crha-lee” Crhovou, která se vydala do koncin dálného východu spolu s expedicí cestovní kanceláre Adventure. Ve “výživném” expedicním deníku najdete den po dni info o této ceste na východ… Ctete více…

Úcastníci expedice:

- Crha-lee (Petra Crhová), úcastník výletu a tvurce tohoto deníku
- Šeby (Sváta Dolejší), hlavní iniciátor výletu na Bajkal a už se teším, jakou vymyslí príští lokalitu
- Bára, naše pruvodkyne po Bajkalu
- Tonicka, ciperná a zmatená duchodkyne ze Hrbitovní ulice ve Šlapanicích u Brna
- Hanka a Jarda ze Všetat, temperamentní tremparská dvojice
- Petr z Hradce Králové, školník v místní ZUŠ a vášnivý cestovatel
- Jura z Moravského Krumlova, bodrý hasic, t.c. asi rok v duchodu, milovník piva
- Eva a Dušan, sympatáci z Ostravy a taktéž vášniví cestovatelé
- Denisa a Josef, príjemní manželé z Karvinska
- Ivoš z Prelouce u Pardubic, nejmladší clen expedice, nejvetší gurmán a tester lokálních specialit, speciálne omula a kvasu
- Gita a Saša, bioložky a lesnice z Prievidze, zcestovalé zástupkyne našich slovenských sousedu, proste „hen ten onen“

Nedele, 4. 7. 2010
Kolem desáté dopoledne probíhají ješte poslední SMS, abychom se ujistily, že máme skutecne všechno, zejména pak imodium.
Ve dve hodiny odpoledne první cást posádky naskocí do taxi a krátce na to v Braníku je naše posádka kompletní a vyrážíme rozkopanou Prahou na letište.
O hodinu pozdeji se setkáváme s ostatními cleny expedice a prebíráme si poslední instrukce, mapy a letenky… Jestli sed mi pred odletem jenom mihla hlavou myšlenka, že bych na této expedici mohla potkat muže svých snu, tak pri pohledu na posádku je mi okamžite jasné, že tady to neklapne a hlavou mi bleskne vzpomínka na zájezdy bratránku ve stylu „parta duchodcu a oni dva“…. i když tak zlé to tady zase není….
Pristáváme v Moskve a dle instrukcí hledáme terminál D, odkud se máme prepravit vnitrostátním leten do Irkutsku. První oslovený nám rekne, že pešky je to hrozne daleko, ale druhý oslovený zase tvrdí, že je to kousek. Rozhodneme se se skupinou, že radeji pojedeme autobusem a hledáme místo, odkud by mel jet Aeroflot Express. Vzápetí dostáváme asi ctyri rozdílné typy, odkud by to mohlo jet. Nakonec štastne nalézáme autobus, nasedáme a míríme smerem na terminál D. Ohromí nás, jak je terminál pro vnitrostátní lety moderní. Naše fascinace se trochu zmenší, když zajdu na cigáro a cestou zpátky na me málem spadne kus zábradlí. Bylo to ale naštestí tesné a tak bez problému pokracujeme dál. No bez problému……v Rusku fungují i pokyny na letišti jinak, a tak zjištujeme, že „boarding“ neznamená, že si máme nastoupit do letadla, ale že se vlastne teprve chystá posádka letadla a teprve „last call“ je pokyn pro cestující.

Pondelí, 5. 7. 2010
Kolem jedenácté dopoledne priletíme do Irkutsku (???????), vyzvedneme si batohy, naskocíme do maršrutky a míríme do nedalekého hostelu. V tamním bufetu zkoušíme asi bramboracku, neb ostatních jídel jsme se podle vzhledu se Svátou trochu bály. Po obede vyrážíme na obhlídku mesta.
Behem chvíle odhalíme vizuální rozdíl mezi chudým a bohatým Rusem. V Rusku se jezdí stejne jako u nás vpravo, a proto bohatí Rusové mají auta s volanty vlevo. Zatímco chudí Rusové mají volanty vpravo, protože si vozí levná auta z nedalekého Japonska. Zároven se shodujeme na prozatím hlavní hvezde zájezdu. Je to Tonicka. Zatím se tomu smejeme, ale uvidíme za tri dny….. Ztratila lístek na tramvaj asi po pul minute, co ho dostala. Ale dobre to dopadlo. Lístek se našel.Pobeháme po Irkutsku, poprvé ochutnáme kvas a na seznámení dáváme v místní restauraci za zvuku karaoke výbornou veceri. Protože tušíme, že to tu bude hodne o mase, rybách a kaších, dáváme lilek, i když já ho obohatím skopovým….mnam! Neorganizovane vyrážíme zpátky do hostelu. A my ješte netušíme, že za chvíli prijde první náznak trpkého zjištení, že naše orientacní smysly nejsou nejsilnejší.
Jdeme podél hlavní silnice, obtežkané taškami s vodou a jídlem a po nejakém case se nám nezdá, že ješte nejsme na míste. Zrovna precházíme v míste skutecne bahnitém, takže já ztrácím balanc a házím tlamu prímo na tramvajové koleje. To se stane krátce poté, co míjíme cerstvou bouracku, ale posádka naštestí vypadá v pohode. V pohode jsem i já, bude z toho jenom boule, jenom mám ruce a koleno od bahna. Oslovíme místní párecek, který nám ochotne poradí cestu, a vymeníme pár spolecenských frází, že jsme z Cech, na což oni odvetí, že Praha je krásná. Na druhý pokus se cesta domu zdarila.

Úterý, 6. 7. 2010
Posnídáme v jídelne, já si dávám náhražku kávy a v devet hodin pro nás prijíždí autobus s ridicem Volodou. Jedná se o starý vuz MHD s císlem 21, vizuálne i jízdními vlastnostmi dost za zenitem.
Nasedáme a ješte dáváme krátkou zastávku v centru Irkutsku, poblíž „Skvéru“ u vecného ohne. Pak už uháníme rychlostí asi 70 km/h (maximální rychlost za ideálního stavu vozovky, který netrval príliš dlouho) smerem na ostrov Olchon (??????) do Chužiru (?????).
Dokud jedeme po asfaltce, je to celkem pohoda a vetšina posádky usíná. Nicméne když asfaltka skoncila, prichází velká zkouška pro naše mocové mechýre a sverace. Autobus zrejme postrádá tlumice, a tak si pripadáme jako na tresoucích se prístrojích, na kterých se hubne. Kvalitu vozovky lze kontrolovat prímo v autobusu podlahou, neb je v ní pár der.
U prívozu dostávám od Burjata mušli a druhou dostane Gita, aby mel zástupce obou státu nejaký dárek na památku.
Dáváme teplé pivko a za zvuku ruského popu vyrážíme trajektem na Olchon. Prijíždíme do Chutoru asi v osm vecer, ubytujeme se v chatkách a vyrážíme na veceri. Je nám hned jasné, že naše predstavy, že tu budou varit hnusne a prijedeme jako hubený holky, jsou asi nereálné. Následuje druhé zjištení, že s orientací na tom vážne nejsme nejlépe a zabloudíme, ale tentokrát už to zvládáme o neco lépe. Vecere je parádní. U chaticek potkáváme skupinku trí Cechu, popijeme nejaké vodky a merunkovici a asi ve dve ráno uléháme ke spánku. A mimochodem posádka vypadá, že je celkem v pohode a vtipná.

Streda, 7. 7. 2010
O pul osmé vstávacka, a protože vodka byla kvalitní, tak nás ani nebolí hlavy a máme jenom sušáka. V devet hodin na nás ceká bájecná snídane. Ctyri druhy caje, káva, vajícka natvrdo, volská voka, chleba, máslo, výborná brusinková marmeláda, palacinky a samozrejme kaše, tentokrát ovesná. Kaši zatím odolávám, ale vypadá bájecne.
V deset vyrážíme maršrutkami na výlet po ostrove Olchon, smerem zpátky k Irkutsku. Silnice tu žádné nejsou a tak máme možnost obdivovat ridicské schopnosti Sergeje a auta. Oba vypadají, že jsou v pohode. I když trochu jsme to prechválili a asi po hodine musíme na chvíli zastavit, protože varíme. Cas využíváme k fotodokumentaci roztodivných rostlin. Louky jsou poseté protežem a liliemi. Dorazíme na naši zastávku a pešky vyrážíme k pobreží Bajkalu. Poprvé tak stojíme skutecne u brehu a já mám u té kamínkové pláže pocit jako v Chorvatsku?. Voda je studená, takže do koupacky nikdo nejde, ale Jarda se alespon svlaží, je to proste otužilec.
Mezi hejny motýlu stoupáme zase vzhuru k autum. Mezi tím, co jsme byli na výlete, pripravili ridici na ohni neskutecný obed. Rybí polévka (samozrejme z omula), chleby se sýrem, zeleninový salát, sušenky a bylinkový caj. Poprvé v živote se pouštím do rybí polévky, i když jenom se zeleninou a bramborami, a je výtecný. Další zastávkou v drsném terénu je žluté jezero. No je to teda spíš takový bahnicek, ale bahno je prý lécivé, a tak skoro všichni naskácí do jezera a oplácají se bahnem. Pozdeji jsme ale zjistili, že naše indikace byla nesprávná, protože jsme bahno nenechali rádne zaschnout a smyli jsme ho hned. Ale i tak se vetšina cítila lépe. Jízda lesní cestou je skutecne adrenalin, ale ridici jsou profíci a zvládají to bez zaváhání.
Po návratu nás ceká pro zmenu bájecná vecere. Jako predkrm omul (?????) se salátem (neco jako bramborový s repou a bez majonézy), dále testoviny s necím, jakoby karbanátkem nebo sekanou a vše zakoncíme buchtou.
Vecer jsme už hodní, takže dáme výlet na mys, pak dve pivka v hospudce, tentokrát model „Kuler“ (?????).

Ctvrtek, 8. 7. 2010
V devet nás ceká opet bájecná snídane, kaše je tentokrát kukuricná. V deset vyrážíme opet na výlet, tentokrát opacným smerem na Choboj (?????). Po ceste zastavujeme u skal s názvem „Tri bratri“ (??? ?????), ke kterému se váží tyto legendy.
………… dívka se zamilovala a utekla s milým z domova. Otec poslal své tri syny, aby dceru privedli zpet. Ti svou sestru našli, ale ta je uprosila, aby o ní otci neríkali. Synové se vrátili domu, ale otec odhalil, co zapírají. Za trest nechal své syny a dceru zkamenet……………
………… otec promenil své syny v orly, aby obhlédli kraj. Orlové – synové po ceste zahlédli mršinu a snedli jí. Otec to odhalil, a protože orel mršinu nejí, tak je nechal za trest zkamenet………
Další zastávkou jsou Kovovjazy (????????), což jsou kuly zapíchnuté do zeme. Je to z šamanismu a kul se zapichoval v míste, kde žil šaman. A každý další kul znamenal dalšího muže v rodine (další generaci). Dnes jsou ovázané pentlemi od turistu, ale puvodne se dávaly do výšky podle toho, k jaké spolecenské vrstve se rodina radila. A už se blížíme k mysu lásky, ke které je opet zajímavá legenda.
……………..Když nemohla žena otehotnet, odvezl jí muž na mys a nechal jí tam po dobu jednoho týdne s jeho nejlepším kamarádem. Pokud žena ani poté neotehotnela, mohl jí muž shodit ze skály……a nebo se ríká, že když hodíte dolu kámen a uslyšíte žblunknutí do vody, splní se vám prání………..
A blížíme se k Choboji (Kel), a protože dnes máme den legend, i k Choboji se dozvídáme zajímavou historku.
………………..žena chtela, aby mela stejné bohatství, jako má její muž. Za trest byla shozená ze skály a dokud bude na svete zloba a závist, zustane kamenem…….takže si myslím, že zustane kamenem navždy.
Po návratu z Choboje probehne opet parádní obed, ridici nám zase pripravili rybí polévku, chleby, caj a sušenky. Pokracujeme na pláž k Bajkalu a zastavujeme u osady Pešcunaja (Pješcanka - ???????), kde byl dríve gulag nejenom pro Rusy. Z gulagu zbylo jenom torzo a dnes je jediným obyvatelem bábuška Káta. Další zajímavostí jsou tzv. chodící stromy. Otužilci dávají koupacku a vracíme se zpet do Chužiru. Ridic Sergej nám na bulváru doporucí hospodu, kde mají tocené pivo. Dáváme jeden kousek, nakoupíme na zítrek – jídlo, vodku a buriatský balzám. K veceri je omul se salátem a rýže s beranem. Po veceri dáváme sprchu, po trech dnech se cítíme jako znovuzrození. Skákneme ješte na dve tocené a jdeme spát.
Mimochodem u této hospody jsem objevili nejstrašidelnejší záchod na svete. Když se odsud vrátil Ivoš se slovy, že je to drsný, a že to ješte nezažil, tak jsme mu se Svátou neverily a tvrdily mu, že ješte houby zažil. Ale když jsme kadiboudu uvidely, musely jsme se mu omluvit. Nejdrív jsem zadržela dech a odvážne šla dovnitr. Nicméne když se ze spoda vyrojily stovky much, bleskurychle jsem vycouvala ven. Sváta byla drson a dala to. Ty vole! Nicméne ze samého stresu se úplne netrefila do díry.
Zítra nás ceká preplavba pres Bajkal a doufáme, že k nám bude Neptun milostivý.

Pátek, 9. 7. 2010
Tentokrát máme snídani už v osm, protože v devet už nás ceká v prístavu lod. Kaše je tentokrát pšenicná.
Navzdory nepríznivé predpovedi pocasí je Bajkal jako Velké Dárko a svítí nám i slunícko. Nicméne docela fouká a tak nás poteší, když kapitánova žena roztopí samovar a my si mužeme pripravit teplý caj. Cestou míjíme krásy, které jsme predchozí den obdivovali ze brehu. Cestu si krátíme cetbou, psaním zápisku, luštením krížovek, spánkem a taky burjatským balzámem (????????? ??????).
Po nekolika hodinách se blížíme k poloostrovu Svatý Nos (?????? ???), nad hlavami nám krouží orel, koukáme na zbytky laviny a dokonce máme štestí a v dálce vidíme nerpy (tulene - ?????). Kapitám vyhlíží medvedy, ale ti nám jsou odepreni. Pocasí se trochu zhorší a zacínají se tvorit vlny, takže voda jde obcas lehce pres palubu. Ale náš kapitán je starý bajkalský vlk, takže bez problému vecer dorazíme do Ust-Barguzinu (????-????????). Tam už ceká s autem Saša, syn našich príštích hostitelu. Dorážíme k nim domu. A pokud jsme dosud vychvalovali ruskou kuchyni, tak tady na nás ceká neskutecný gurmánský mazec! Na zacátek boršc, salátek a bramborová kaše s rybími karbanátky. Vše zakonceno sladkou teckou v podobe sladkých rohlícku. Po vydatné veceri dáváme bánu. Protože jsme všichni prejedení, ženy vychytrale posílají jako první mužskou cást posádky. Bána je dokonalá a Sváta práve získala typ, co si bude prát na srub k Vánocum.
Vecer ješte ochutnáme Jurovu výtecnou merunkovici a spokojene uléháme.

Sobota, 10. 7. 2010
O pul deváté nám ceká bohatá snídane – pohanka se salámem, chleba, máslo, rajcata se sýrem, majonézou a cesnekem, marmeláda, sladké pecivo, caj a kávicka. V devet nás vyzvedává autobus a vyrážíme na výlet. U prívozu nás dostane systém prevážení pres reku. Není to klasický trajekt, který známe treba z Jadranu, ale malý motorový clun, který má za sebou plato, kam se vejdou ctyri osobní auta, tri velká auta, vcetne našeho autobusu a ješte peší.
Vyrážíme po prašné ceste a najednou nás uprostred lesa prekvapí asfaltová cesta. Když se ptáme ridice, kde se tu najednou vzala, odvetí, že spadla z nebe. Dojedeme do Barguzinu (????????) a první zastávkou je hrbitov, kde je mimochodem pochovaný i ceský rodák Zenon Svatoš, biolog a zachránce barguzinského sobola, jehož kožešina se používala na carské koruny.
Následuje návšteva místního muzea, což je vlastne soukromé muzeum, které vzniklo z iniciativy místních ucitelu. Príjemné je, že si návštevníci mužou na každý exponát sáhnout a tak mám poprvé v živote možnost si vzít do ruky mamutí kel. Omrkneme námestí, kde samozrejme nechybí socha Lenina, koukneme do kostela a pádíme na obed. Dáváme pozy (????), což je mleté maso v teste, varené ve vode. Je to sice dobré, i když mne to moc nesedne, takže dávám maroženoje a je to lepší a vyrážíme do vesnice Juro, nejvýchodnejšího bodu naší expedice.
Nad vesnicí se tycí kameny a jedná se prý o místo, kde jsou šamanští duchové. A skutecne ve spouste kamenu vidíme obliceje. V ukrutném horku pobeháme mezi kameny, nafotíme panoramata a koukáme z výšky na vesnicku Suvo (????), kde pochopitelne nechybí socha Lenina. Nekterí se osveží v místním potucku a zamíríme ješte k posvátnému býkovi. Autobus zastaví, všichni vystoupí, Sváta s batohem a v plné výbave pripravená na výstup a v úžasu zjištuje, že stojíme prímo u býka, kameni v drevené ohrade, obalené pentlemi. Myslela, že budeme nekam šplhat, Eva též, ale s úlevou zjistili, že bude jenom japonský omrk.
……….podle legendy se tento být na místní pastviny tak rád vracel, že ho tam nechali zkamenet……
Zacíná se trochu zatahovat obloha, tak naskocíme do autobusu, kam mezi tím nalétalo spoustu obrích hovad. Svádíme s nimi lítý boj a vyhráváme. Dorážíme zpátky k prívozu. Kvalita vozovky má špatný efekt na ty, kterí mají problémy se zády, a rovnež není dobré usnout, protože vás zpravidla vzbudí trhavá bolest za krkem, když najedete na hrbol. Ivoš si s sebou na prívoz privezl i obrovskou vážku. Vše dokumentujeme. Doma nás ceká výborná vecere – zeleninová polévka s nudlema a masem, ryba, brambory a buchta s oríšky a polevou. Po veceri nekterí skáknou do obchodu, pouštíme si film o Bajkalu, o Ceších, kterí se vyskytli na Bajkalu.
……..vojáci 1. svetové války, cestovatelé Hanzelka a Zikmund, surfari, Zenon Svatoš, Venclovský, psí sprežení a let v balónu. Jelikož je to snímek z roku 2001, chybí zde letošní výkon ceského dobrodruha Vaška Sury, který s kamarádem v zime prešel Bajkal v zime na délku na bežkách a na snežnicích………….
Po návratu se jdeme ocistit do báni, dnes je mimorádne rozhicovaná. Zavírám dvírka do umývací místnosti, a když chceme vylézt ven, zjistíme, že zvenku zapadla zástrcka. Zacneme trochu panikarit, protože ani okénko se nedá otevrít. Zacneme tedy bušit na dvere a okénku a vysvobodí nás po chvíli bábuška Belových s úsmevem na rtu. Když jí Sváta rusky rekne, že dekujeme, že jsme si mysleli, že umreme. Tak se zacne smát tak, že nemuže ani mluvit.

Nedele, 11. 7. 2010
Sveta nás o pul deváté privítá opet bájecnou snídaní. Jako základ je tentokrát krupicová kaše s domácí marmeládou a spoustu dalších dobrot. V devet naskocíme do tranzitu a uháníme na termální koupele. Vjíždíme do národního parku a zacíná drsná zkouška kvality vozidla. Svištíme si to neuveritelných 30 km/h. Asi po trech hodinách se opet setkáváme s Oljou a Koljou, naskocíme do lodi a vyrážíme k termálum. Rusové dnes slaví svátek rybáre a tak je všude spoustu kempujících domorodcu. Bazénky mají asi 50 stupnu. Ponoríme se do lázne a cítíme, jak jsme najednou hned zdravejší.
Našeho kapitána mezi tím buzerují strážci parku, zda mají patricné povolení. Když ale prijede na místní pomery luxusní jachta, nikdo po nich žádné povolení ukázat nechce.
Kapitán a jeho kamarád z této jachty se nás ptají, zda nevíme, jak je to s fotbalem (práve probíhá boj o tretí místo), že tam není signál, a že nemají žádné zprávy. Pochopitelne nevíme. Poradí nám, že mezi tretí a ctvrtou poletí kolem Sputnik, takže signál bude. To jsou teda vychytávky.
Vracíme se do lodi, tranzitem znovu drsným terénem, z okna vydíme houby velikosti témer jako v Mrazíkovi.
Den zakoncíme vecerí, i když pro me dnes není úplne bájecná, neb dnes se podávají játra s bramborovou kaší a s houbami. Zkouším, zda mi nezachutnají stejne jako rybí polévka, ale jsou to proste játra, takže to nedám. Po veceri skákneme pro pivko, zakoupíme suvenýry a testujeme místní vodky Parlament (?????????), Vjeterok (???????) a Bajkal (??????). Bána dnes už dopadla dobre.
Navíc mi odpadla starost s nákupem nové karty do fotáku. Zachránil me Petr s flashkou a Svety pocítac. Jak rekl Petr….o problémech se má mluvit. Vecer ješte Bára rešila náš zítrejší odvoz. Prijeli nám ukázat auto, kde bylo o jedno sedadlo méne než clenu posádky. Když jsme protestovali, tak nám rekli, že se tam nejak vejdeme. No šestihodinová jízda a la sardinky teda nic moc. Sveta nám tedy pomuže sehnat jiné auto. Na záver vecera nám ukazuje fotky Bajkalu v mínus 40 a je to taky krása nádhera!

Pondelí, 12. 7. 2010
Po ránu to ješte netušíme, ale dnes bude mít Sváta den s Tonickou. Na konci dne se jí okolo hlavy rýsuje jasná svatozár, ne nadarmo se jmenuje Svatava.
S našimi hostiteli se rozloucíme skvelou snídaní. Kaše je tentokrát rýžová a zacínáme se skládat do auta. Od ridice dostaneme instrukci, že dozadu mají jít hubení a malí. Chceme se tedy se Svátou obetovat, ale Denisa s Josefem, kterí malí ani hubení nejsou, zustávají sedet na místech. Nejak se tam tedy naskládáme a vyrážíme smerem k Ulan Ude (????-???).
Sváta sedí vedle Tonicky. Prvne na me hodí zoufalý výraz, ale dohodneme se, že se když tak vystrídáme. Já sedím s Jurou na bocních sedadlech bez místa na nohy, takže o spánku si mužu nechat akorát tak zdát, protože v poloze vzprímené jako pravítko to proste nejde. Sváta Tonicku zpacifikuje, takže zustává na svém míste celou dobu. Cesta je vesmes asfaltová, takže ridic jede jako divocák. Když se Bára pripoutá, ridic na ní kouká jako na vola.
Rychlost jízdy mužeme pouze odhadovat, protože rucicka na tachometru má rozptyl mezi 100 a 140 km/h. Po ceste se stavíme na obed. Dostane nás technická vymoženost v podobe lednicky na dálkové ovládání. Rusky se nás snaží predbíhat, ale Sváta se nedá. Místo do kadibudy zamíríme do polí, protože kadibouda aspiruje na druhou nejstrašidelnejší v celém pobytu.
Po príjezdu do Ulan Ude nejprve míríme do Dacanu (buriatský lámaistický chrám). Jsme trochu zklamaní, protože nejstarší byl postavený až po 2. svetové vlce, takže žádná velká historie na nás nedýchne, ale i tak to stojí za to, i když je pekelné vedro. Následuje prejezd na nádraží, kde dáváme veci do úschovny a míríme se podívat do centra. Sice jsme vedeli, že v Ulan Ude, hlavním meste Burjatské republiky, mají nejvetší hlavu Lenina na svete, ale i tak jsme po príjezdu na námestí ohromení.
Omrkneme peší zónu, Sváta poctive testuje DDA karty a zatím úspešne, nakoupíme Svacinu do vlaku, dáme pivko a jdeme se rozloucit s velkou hlavou. Námestí pripomíná naší Letnou, prohání se tady taky týpci na skatech a na kolech.
Když chci po ceste zpátky udelat fotku nádraží, jsem tamním zamestnancem durazne upozornena, že se tam fotit nesmí. Sváta fotku stihne udelat, ale stejný zamestnanec jí fotky obratem vymaže. Podobne dopadnou všichni clenové expedice. Asi abychom fotky neposlali západním imperialistum. Pak je ale paradox, že na nádraží dní melodie „We wish you merry Christmas..“.
A už se blíží tolik ocekávaný okamžik, nastupujeme do transibirské magistrály. Ze zacátku nechápeme systém císlování, ale vše se vysvetlí, všichni nalézají svá lehátka a ve 23.20 vyrážíme. Zpocátku je ve vlaku asi padesát stupnu, ale máme štestí, spolucestující nic nenamítají a otvíráme okna. Nafasujeme povlecení, dáváme cígo pred spaním a chystáme se spát. Budícek je o pul páté, prestože máme do Sljudanky (????????) dorazit až po páté hodine. Duvodem je to, že pul hodiny pred zastávkou se záchody zamykají, tak abychom se do té doby stihli všichni vycurat. Pomyslím si, že dobrovolne muže šestidenní cestu absolvovat jenom masochista, ale krátký zážitek fakt stojí za to!
Vystupujeme a zjištujeme, že autobus, který vždycky jezdil, už nejezdí. Cást posádky nastoupí do pristavené maršrutky a my cekáme na další. Prijede asi za dvacet minut a i my vyrážíme na cestu do Aršanu (?????). Po ceste pozorujeme nákladní vlak, který je dlouhý asi jeden kilometr. Pak nám všem padají hlavy a dospáváme spánkový deficit.

Úterý, 13. 7. 2010
Ubytujeme se u Iriny. Nafasovaly jsme se Svátou Tonicku, ale zatím je to v pohode. Nedostatek spánku a vcerejší horký den se podepisuje na nálade nekterých clenu expedice. Jsou trochu vzteklí. Ale nekterí se po umytí, kávicce a snídani dávají zase do pohody. Snídane už je v našem režimu, takže už je podstatne skromnejší. Dnes chleba a sýr. Dáváme si malý relax a v jedenáct vyrazíme do lázní. Tentokrát je v maršrutce skutecne o jedno místo méne, ale nejak se tam naskládáme.
Prijíždíme do lázní Tagarchaj (????????). I když lázne je trochu nadnesený výraz. V nabídce je vana. Sprcha a bazének s tryskou. Rozprchneme se a užíváme si. Po ozdrave tela zvenku si dáváme sraz v hospode Bjelij Mesíc (????? ?????). Tentokrát testuji jídlo s názvem Kužur (?????). Je to smažené testo plnené zeleninou a chutná to bájecne. Vyrážíme z lázní a po ceste nekolikrát zastavujeme kvuli stádu krav, které jen velmi neochotne uhýbají ze silnice.
Zastavujeme u kráteru a dáváme krátkou procházku. Další zastávkou je burjatská vesnice Žemcug (??????). Vypadáme trochu jako Japonci, když fotíme všechno, co vidíme. Dorazíme zpátky do Aršanu, dáváme malé obcerstvení a vyrážíme do místního Dacanu. Po ceste zacínám mít zvláštní pocity ve strevech. Že by prišlo na radu imodium? Nakonec to zalécím kávou, cajem a nekolika vodkami.

Streda, 14. 7. 2010
Ráno v sedm vylezu pred chatu, kouknu na nebe a je mi jasné, že na Pik Ljuby (??? ????) nevyrazím, protože hory jsou v mlze a nebe vypadá cerne a bourkove.
V devet me Bára ješte znovu budí, že vyráží, ale rozhodnu se, že sanitární den pojmu skutecne jako sanitární a tak ve dvanáct vyrážíme se Svátou, Petrem a Jurou smerem k vodopádum.
Po ceste nás prekvapí neuveritelné množství odpadku, prestože jsme v národním parku. Sestupujeme po schodech k prvnímu vodopádu. Rychle pochopíme, že Rus když jde, tak jde a nepustí Te ani omylem. I když asi jedna výjimka se našla. Zkoušíme, zda se nám podarí se dostat k dalším vodopádum, ale cesta je kozí a navíc Jura zvolil obuv jenom k prvnímu vodopádu, tak stoupáme zase po schodech nahoru. Nahore nám jedna Ruska poradí ješte krátký výstup nahoru, kde je krásná vyhlídka po okolí. S Jurou dáváme jednu vrcholovou, spocineme, udeláme nekolik fotek a míríme zpet do mestecka. Po ceste potkáváme ochocenou veverku, která si bere kedrové oríšky z ruky.
Po tomto výlete si všichni zasloužíme odmenu a tak vyrážíme do ozkoušeného podniku na šašlik a pivo. Mezi tím se spustí liák, který však bez problému strávíme v hospode. Po dobrém jídlu se venujeme shoppingu. Vyhodnotily jsme, že nejlepším dárkem budou ponožky z velblouda. Po návratu na chatu – dacu dáme lehkou veceri a bánu i se saunou. Krása! Vymenujeme si zážitky se skupinou, která šla na vrchol. Rusové se s tím nemažou a tak príkrá cesta nevede serpentinami, ale je prímák nahoru. Taky se nám konecne podarilo koupit
„Nastojku“ (????????), která nám byla doporucená. Je to trochu tlamolep, takže domu jí asi nekoupíme. Zustáváme tedy verní pivu a vodce.

Ctvrtek, 15. 7. 2010
V devet hodin se rozloucíme s bájecnou Irinou a její fenkou Matyldou a vyrážíme na hlavní ulici, kde na nás ceká ridic s maršrutkou. Ridic je znacne vypruzenej a tvrdí, že máme 15 minut zpoždení. Po instalaci batohu na strechu máme trochu obavy, zda je dovezeme do Sljudanky všechny kusy. Ridic se po ceste uklidní a nakonec je celkem milý a dokonce dovezeme i všechny batohy v porádku do Sljudanky. Máme asi dve hodiny cas, než nám pojede krugobajkalka (???????????????). Vyrazíme do centra, což je jedna ulice. Zakoupíme pirožky, které jsou pro nás velkým zklamáním, oproti dosavadnímu standardu. Vracíme se na nádraží, abychom vystrídaly hlídku u batohu. Rozhodneme se, že na poslední chvíli pošleme pohledy. Zakoupíme, napíšeme a vyrazíme na místní pobocku pošty, abychom je odeslaly. Paní na pošte nejdríve 15 minut telefonuje, aby zjistila, jaká známka se používá do Evropy. Když to zjistí, tak jich zase nemá dostatek. Slíbí nám, že když jí tam necháme peníze a pohledy, tak nám je odešle. Uvidíme, zda alespon nekterý docestuje do Cech.
Vyrážíme na krugobajkalku. Predchozí vlakový zážitek byl vedle toho dnešního hadr. Nastupují další a další lidé a my nechápeme, kam se všichni chtejí vejít. Ale samozrejme se to podarí. Spolecne s námi cestuje i skupinka výletníku z Jekaterinburgu (????????????). Nekolik z nich stále pokašlává a my pojmeme podezrení, že se jedná o zájezd plicního sanatoria. Jarda si chce brát preventivne acylpyrin, ale vysvetlíme, že na tuberu je mu stejne prd platné. Ve vlaku nejdou otevrít okna a je tam neskutecné vedro, takže se chodíme zchladit na chodbu na cigáro, jelikož jedeme s otevrenými dvermi. Vlak jede rychlostí asi 10 km/h, takže 80 km jedeme asi šest hodin. A i kdyby nekdo vypadl, nemusí mít strach, že by se mu neco stalo.
Cestuje s námi treba i krabice s malými štenátky, jedno je možnost koupit za pet rublu. Až na jedno se prodají všechny. Po ceste zastavujeme, na zastávkách cekají bábušky s penezi, aby je promenily za nákup, za 20 rublu máme možnost jít na lokomotivu a porídit zajímavé fotky a jelikož je na chodbe fakt asi nejlepší vzduch, zacínají se tam hromadit i nekuráci. Proto jeden Rus zavelí, že tam budou jenom kuráci a zbytek musí ven. Sváta tak poruší pravidla jednoho vecerního cícka a zapálí si taky.
Dorazíme do stanice Bajkal, kde potkáváme krajany. Presedneme na lod, která nás preveze pres Angaru do Listvjanky (?????????). Asi nejvíce turistického mesta, co jsme zatím krome Irkutsku videli. Ubytujeme se v príjemném hostelu a vyrážíme na pláž na pivo a šašlik. Uzbecké devce, které nás obsluhuje, se jako správná obchodnice touží naucit ceské vety jako „Dobrý den, ahoj, dekuji a dobrou chut“. Druhý den nás skutecne privítá pozdravem Ahoj.
Pozorujeme kýcovitý západ slunce nad Bajkalem a východ mesíce, po ceste do postelí nás ješte zastihne ohnostroj a spokojene uléháme ke spánku.

Pátek, 16. 7. 2010
Máme pred sebou poslední den na Bajkalu. V devet hodin nás ceká snídane v místním bufetu. A zrejme proto, že si skoro všichni Rusové myslí, že jsme Amerikánci, dostáváme k snídani pizzu, pochopitelne se všudy prítomným koprem.
Vyrážíme na obhlídku stánku a jsme rádi, že jsme padárky již zakoupili. Na jedenáctou vyrážíme do Nerpinária, na tvory, z nichž jsme na Bajkalu videli jenom hlavicky. Jsou moc roztomilí a hezcí. Jenom výklad moc nestíháme a to dokonce ani ti, kterí panimájut a gavarit ócen charašó. Pri dražbe obrazu, který namalovala nerpa, jsme svedky celkem zajímavé situaci. Va Rusové se trumfují a konecná cena je nakonec 4500 rublu. V ostatních skupinách byla prumerná vydražená cena asi 300 rublu. Koukáme po centru mesta, což je opet jedna hlavní ulice vedoucí podél Bajkalu. Znavení zavítáme do obcerstvení na pláži a po ctrnácti dnech dáváme skutecné espreso. Dáváme ješte pivko a pozorujeme zlovestne se tvárící oblohu. Vyhodnotíme, že z toho mracna zcela jiste zaprší a vyrazíme na hostel. Stihneme to jen tak tak. Na hostelu dáváme obed ze zbytku ruského chleba, sýru a omula. Chvíli spocineme a mezi tím se vycasí a tak nekterí z nás odpoledne vyráží na nedaleký mys, abychom se rozloucili s Bajkalem, verným a milostivým prítelem po dobu ctrnácti dnu. Po dešti je mlha a naskytují se nám nádherné obrazy. Jako kdyby Bajkal tušil, že druhý den odjíždíme. Cestou zpet dáváme ješte jedno presto, ale bohužel už z plastových kelímku, protože porcelánové prý ukradli inostránci.
V sedm hodin vyrážíme na poslední spolecnou veceri do hospody „Šuri Muri“ (????-????). Usadíme se na zahrádku, uvnitr rve hudba a Rus zpívá karaoke. Po parketu se potácí ruský párecek naprosto našrot. Zacíná se zase zatahovat, ale naštestí se nám déšt vyhne a prší na druhém brehu. Párecek mezi tím oblbuje ostatní hosty, pak chlapík skocí do Bajkalu a my všichni sledujeme, jestli se utopí nebo ne. Dopadne to dobre, takže vyleze, dá si rybí polévku, maso, pak nás ješte chvíli obštastnuje vášnivým tancem a my je potajmu fotíme a natácíme. Dáváme si se Svátou šašlik z omula a jeto proste geniální, zažíváme gastronomický orgasmus.
Po veceri nám Bára krásne hraje na kytaru a zpívá polské, ruské a ceské písnicky. Asi o pulnoci jdeme spát. Noc máme se Svátou neklidnou, asi prožíváme cestovní horecku.

Sobota, 17. 7. 2010
V šest ráno dáváme budícek, zatímco mí prátelé zrejme ješte sedí v Batyskafu (23.00), probehne sprcha a umytí hlav, aby nás Kacer na letišti poznal a chtel nás vzít do auta. Našlapeme veci do batohu, vše okamžite získává vuni uzeného omula. Po osmé prijíždí Voloda s pekelným autobusem. Po ceste ješte zastavujeme u šamanského kamenu mezi Bajkalem a ústím reky Angary (??????). Kámen si ale jenom predstavujeme, neb je zahalený v mlze. Po ceste ješte zastavujeme v supermarketu nakoupit poslední padárky a frcíme na letište. Odbavení, poslední cígo a vyrážíme do Moskvy a odtud do Prahy. Bylo to fakt super!!!
Vaše Crha-lee