Tak myslím, že už nastal cas sesmolit i nejaký clánek z našeho vejletu do Cerné hory. Jak již psal Pitko Nikšic, nejednalo se ani o zájezd do Jánských lázních nad kterými cní Cerná hora ani do stejnojmenného pivovaru (címž jsme byli zprvu zklamáni). Fakt jsme jeli do pravého a nefalšovaného Montenegra (popr. Monteafroamericano pokud predchozí název prijde nekomu politicky nekorektní). A jelikož jsem si pilne delal poznámky, mohu Vám náš zájezd zprostredkovat pekne den po dni.

Pátek 26.2.

V odpoledních hodinách jsme se sešli na našem superkrásném a zároven supermoderním nádraží a vydali se spolecne smer Brno. A když už jsem to tu zmínil tak spolecne zahrnuje:

Alík Kosteckojc (a.k.a tatka), Šéma (mamka) Andulína Jolie (dcerka), Public (Hltko Vranac alias ten co spí se ségrou), Míra Žebro a.k.a Mirko Fotic, Vašek Dobrovolný (též zvaný Motoreeest), Jeník (zcela neschopný, c. neprátelský Hendrych) a já taktéž zvaný jako Pépi. Ve vlaku jsme však zjistili, že nekterá naše zavazadlo jsou príliš težká než aby mohla být naložena na palubu autobusu. Tento problém jsme okamžite vyrešili komprimací nekterých našich tekutých komodit. Po príjezdu do Brna se k nám pripojili zbylé dve clenky naší výpravy a to Jarca jakožto jediná zástupkyne Londýnské lyžarské školy a Míla (vítez souteže Hit the tree). Cást z nás ješte narychlo vyrazili do pujcovny obstarat lavinové vybavení, snežnice a lyže pro Jarcu, které málem putovali na Ukrajinu (Šéma je totiž džentlmen a proto lyže do autobusu naložil za Jarcu). Po našem nástupu do autobusu jsme pokracovali v nastoleném trendu komprimace a až na nekteré drobné zaváhání jako napríklad, že jsme ztratili vícko, vícko od rumu,nám cesta pekne ubíhala.

Sobota 27.2

Cesta stále pekne ubíhala, jen jsme málem prišli o Vaška, kterýžto se rozhodl pátrat, co je zac záhadná unimobunka na barelech. Ale narozdíl od Vaška to Srbskejm klukum neprišlo jako dobrej nápad. Kolem poledního jsme dorazili k rece Tare pres kterou vedl krásnej most takže probehlo focení a samozrejme i ochutnávka Igorem (náš pruvodce) doporuceného pivka Nikšicka. Jelikož celou dobu prší, okolo se zelená tráva a my jsme skoro v cíli, jsme už trošku nervózní. Za dalším kopcem však již vidíme bílé vrcholky, takže se zacínáme uklidnovat. Po príjezdu do Žabljaku jsme už klidní úplne. Hned jsme vytáhli naše prkýnka a jali se voject co se dalo. Jako první prišel na radu dropík z balkónu. Prvne sem skákal nudne já s bráchou. Když však prišla rada na Míru, predvedl ukázková záda a sklidil za ne standing ovation. A nikomu dalšímu už se pak skákat nechtelo, což opravdu nechápu. A když už jsme se váleli ve snehu pod balkónem, vzali jsme si k tomu pípáky a sondy a dali si lavinový rychlokurz. Pak už jsme se presunuli na stanovište pod lesíckem, kde dostal za uši místní parez a následne i stolek od vedlejší chatky. Zde se Alík projevil jako opravdový specialista s jedoucí kamerou (a proto získává bod a potlesk). Na záver jsme ješte udelali pár fotek s pozadím komunistu rozstrílenejch na mraky (cti cervánky) a šli do chajdy. Zde probehlo lehké pretransformování na osoby mestského typu a šli jsme okusit neco z místních specialit.

Pri zpátecní ceste lesem probehla menší koulovaná a poštuchovaná pri které Jeník ouplne omylem upadl na Míru a zlomil mu jedno z jeho žebírek(to jsme však ješte v tu chvíli nevedeli a nevedeli jsme celý zájezd). A pak už jen druhá vecere, lastdrink a do hajan pác zejtra jedem na kopec a tam je urcite prašanu po kokota.

Nedele 28.2

No, takže predpoved s prašanem po kokota moc pravdivá nebyla. Foukalo jak svina, takže byli v provozu pouze dve spodní dvoukotvy a k nim 3 vyfoukaný ledový sjezdovky. Takže to pro nás znamenalo výzkumné výpravy do lesa, kde nefoukalo. Po chvilce jsme objevili skalku a kus nad ní ješte dve preveje, takže o zábavu bylo postaráno. Ze skalky se vrhl pouze Pablíto a duošimurdo. Pak jsme se presunuli na prevej, která už byla rozumnejších rozmeru, takže skákali všickni. Teda krom Jarci a Anci, které zlepšovali svuj sjezdovkový skill (teda povetšinou v baru, pác kdo by jezdil v takovým vichru). My zatím hupsali a fotili. Nebo aspon vetšinou fotili (vid bró). Pak ješte prišla na radu druhá prevej na prašanový stríkance, kterou pokoril pouze Šéma s Pablem pác nikdo jinej nemel pocit, že by se na dopadu mezi to množství stromu dalo trefit (ale odjeli to oba, takže pochvala). Pak odjezd dolu pác jsme museli vyzkoušet i místní Aprčs ski. Ale dali jsme jen jeden svarácek nebo alespon nekterí a zase jsme utíkali na kopec, pác jsme meli vyhlídnuté ješte další dve skalky, tak jsme je chteli zkouknout zblízka, zda to bude reálné nebo nee. Skalky bohužel nemeli dopady, zato o kus vedle jsme našli docela slušnej landing. Takže jsme vyzvedli ostatní v báru a naházeli tam skok, každej jsme si dali jeden polet, címž jsme zhodnotili, že skok byl postavenej kvalitne a mužem se tešit na zejtra, kdy skoku rádne vyprášíme kožich. Po príjezdu jsme zjistili, že jsme jedinými vytrvalci a všichni ostatní už dávno utekli. Takže cestou z5 jsme meli celý autobus pro sebe. Jeník se chopil mikrofonu a rekl nám neco z historie i soucasnosti Cerné Hory. Vedeli jste napríklad, že duvodem proc v Montenegru 90% balkónu nemá zábradlí.Duvod je ten, že již v 16. století, když se Turci snažil dobít Cernou Horu, si místní válecníci lehali na balkóny, aby nebyli videt, a pak se vykutáleli Turkovi rovnou na záda. Od té doby se zábradlí nedává, co kdyby zas mel Turek dobyvatelské choutky. Dum, který má zábradlí už pred Vámi videli Rusové a koupili ho. A to už by z historie stacilo a zpet k našim vášnivým prkýnkárum. Ti se dnes rozdelili na dve skupinky jednu lenošnou (Anca, Pavlík, Alík a Šéma), která zustala na baráku zatímco druhá šla na vécu a hlavne nakoupit zásoby aby bylo další den co jíst pác jsme se domluvili, že nepudem nikam do hospody, ale spolecnými silami si uvaríme. Po príchodu zpet jsme zjistili že nebyl úplne nejlepší nápad nechávat ty ctyri na baráku samotné pác s nimi tam zustaly aj dva litry slivovice. Takže po našem príchodu už si s námi nekterí nechteli povídat, asi se na nás urazili nebo co. Alík s Pavlíkem však zachránili jejich cest a ješte pár panácku si s námi dali, aby se teda jako nereklo. A pak už jsme šli spát. Míra teda musel prenechat svuj gauc v kuchyni zurivému AncoPavlíkovi a jít si hledat jiné nocležište.

Pondelí 1.3

Ráno jakože azuro, ale než byl cas odjezdu, tak zaclo chcát. Jarca se vydala na celodenní turu. My ostatní jsme presvedcili ridice, at nás odveze na sjezdovku. Tam jsme se schovali pod strechu a cekali, co se bude dít. Místní vlekari zacali hrát a námi a pustili nám jednu dvoukotvu. My však stále vyckávali, tak oni nasadili vyšší kalibr a pustili i tu dvousedacku, co vcera nejela. To nás trochu nalomilo a šli jsme na výzvedy, ale když jsme zjistili, že nám nic jiného než celodenní permici za 15e neprodaj. Šli jsme radši ty euráky propít do baru. Tam jsme celý dopoledne popíjeli a hráli mestecko Palermo a musím ríct, že to bylo príjemne strávené dopoledne. Asi v jednu jsme se sebrali a šli procházkou pres les na ubikaci. Pak jsme si dali odpolední spánek nebo aspon nekterí. A jelikož jsem byl ten spící tak nevím co delali ostatní. Navecír jsme se opet sešli v kuchyni/Mírove ložnici a jali se kuchtit ty špagety.

Chvíli potom došla Jarca, a jak jsme se dozvedeli pozdeji, ty rudé tváre nebyli ošlehány celodenním vetrem a deštem, ale zpusobeny alkoholem. Jejich tura totiž vypadala stejne jako naše snowboardování. To znamená, že si dali krátkou procházku k Cerným jezerum a pak honem do Žabáku do hospody. Takže zas až tak moc hladová a zmrzlá jak jsme predpokládali nebyla. A pak už jen probíhala volná zábava ve forme debat o kubistické architekture, antických textech, jaderné fyzice, robotice a letech na mesíc a samozrejme popíjení Nikšícka. Ale nebojte, nešlo o žádné alkoholové orgie, každej jsme meli jen jedno malý pívo.

Úterý 2.3

Ráno nás opet probouzí ažuro, ale jen tak trošku, aby nás nasralo, pác když nastupujeme do autobusu už je zataženo. S bráchou si od ostatních pujcujeme na jednu jízdu permice. Máme v plánu vyjet spodní lanovkou a pak dál nahoru pekne po svejch se snoubicem na zádech. Bohužel než jsme vyjeli nahoru prišel mrak, kterej stále houstnul. My sme ale kucí drsný vysocinský a šlapem si to i proti té bílé zdi. Tady už je snehu opravdu dost pác tu celej den snežilo. Tak po trictvrte hodince šlapání se kopec zacíná podezrele placatit a proto radši vymenujem snežnice za prkno a volíme smer dolu. Projíždka moc pekná spodní cást jsme najeli trošku špatne, ale všeckno dobre dopadlo. Pak jsme se presunuli dolu na cajícek mezitím prijeli ostatní takže si zas pucujem permice a foták. A jedem nahoru nafotit nejaké prašanové stríkance po chvíli se k nám pripojují i ostatní úcastníci zájezdu takže fotíme, jezdíme a padáme. Me se podarilo na bráchu i s fotákem nahodit pul tatrovky prašanu za což sem byl pochválen pár kurvama. Když už jsme všechno rozjezdili presunuli jsme se na skalku, kterou jsme si vyhlídli už v nedeli. A to byl opravdu povedenej shoting ctyri skoky ctyri luxusní fotky takže paráda jak svina. Pak jsme se stretli s ostatníma. Zjevili se najednou uprostred sjezdovky. Pak jsme se dozvedeli, že za to mohla Jarca. Vlekari totiž rekla, že má prítele a ten se urazil, že ho Jarca nechce, a v pulce kopce vypnul vlek, jakože pro dnešek stací. Pak už jsme jen nafotili prejezd bazénku (já opet osprchoval fotícího bráchu) a s ježdením v Žabljaku byl konec. A jelikož jsme se sbalili už ráno jeli jsme rovnou do Kolašinu, kde jsme pobývali druhou cást zájezdu. K presunu nám pustili úžasnej film se Silvestrem (jako vždycky zabil ty co zabít mel a nechal žít ty hodný. A hlavne jsme se dozvedeli, že nic není mrtvý dokud to nepohrbíš) Po príjezdu jsme vyfasovali prezidentské apartmá v posledním patre vilky. Bohužel majitelé vilky zjistili, že když zruší na pokojích kuchynky a dají místo nich postele budou mít vetší tržby. Takže jsme byli bez možnosti varení zato Mírovi a me koukal nad postelí ze zdi kohoutek a odpad. Po mírném ubytování jsme se presunuli do víru velkomesta ochutnat další z místních specialit. Po príchodu na ubikaci jsme si dali první díl Mazaného Filipa a šli spát.

Streda 3.3

Budícek, rozcvicka, snídane, oblíknout a 8:45 nulanula presne odjezd nahoru na kopec.

Chvilku po nás prijela parta týpku ve stejnokrojích a na bundách meli nápisy Vojska Crna Gora (bylo jich cca 30 takže máme podezrení že to byla kompletní Cernohorská armáda) Když se kucí zacli rozcvicovat, tak jsme se k nim pripojili, což bylo kvitováno s povdekem kór když jim Anca pri kroužení pánví predvedla neco, co patrilo spíše do Moulin Rouge než na sjezdovku. A v Jezerine (tak se jmenovalo to stredisko) nás privítali stejne jako predtím v Žabljaku, to znamená, že ta dlouhá lanovka, co vede k tem prašanovejm pláním, pojede až o víkendu a to jen jestli budeme hodný. Tak jsme teda byli hodný a brousili místní sjezdovky s castými úteky do lesíku, kde bylo hodne snehu a pomerne velké rozestupy mezi stromy.

Když už jsme toho meli dost, dali jsme si pauzu a obídek. Vyjeli na horu a šli na menší procházku k vrcholu Kljuc pod kterým byli nerozrochnené pláne. Pláne supr dokonce i dropík z preveje byl, tudíž když jsme se sešli dole, nedalo moc práce domluvit se jakože ešte jednuc. A pak už byl cas odjezdu zpet do Kolašinu. Zde Alík prohlásil, že nemužem jít hned na pokoje, ale musíme doplnit tekutiny u místního kiosku. A jelikož táta se musí poslouchat koupili jsme si každej jedno pivko a jali se teda doplnovat ty tekutiny. A jelikož jeden lahvác tu má 2 litry trošku jsme se zdrželi(všichni ostatní už byli asi hodinu osprchovaný a odcházeli na vécu). Pak jsem se i my dostali dovnitr a do sprch a šli trajdat po mestecku. Místní policie nám poradila bar Evropa, tak jsme ho šli vyzkoušet a opravdu dobrá volba. Na me na konci vyšlo placení, ale bohužel k naší smule servírka nerozumela mé cernohorštine a udelala si díško o 10 euro vyšší. Na bejváku jsme si dali ješte neco málo Nikšícka ke kartám, druhý díl Mazaného Filipa a šlo se spát.

Ctvrtek 4.3

Anca, Pablo a Alík zustávají dole a dávají si odpocinek. My ostatní jedeme nahoru s tím, že hlásí odpolední déšt, takže si kupujeme jen puldenní permice. Ráno se opet rozježdujeme po místních sjezdovkách a lesíccích. Pak už jsme se chteli presunout nahoru na pláne, kde jsme jezdili vcera, ale dozvedeli jsme se, že Igor a Vlk Šedivák už každej utrhli menší lavinku. Tak jsme vyrazili jen kousek nahoru a dávali lesícky. Pak jsme ješte s bráchou nafotili nejaké jeho šprímy na stromech a jeli za zbytkem. Ten sedel dole v bare (kde taky jinde, že) Akorát Míla ješte jezdila. Pozdeji se objevila s podlitinou na cele, že jí Igor vytáhl ešte na jeden lesícek a ona jaksi hlavou bongovala strom. Když jsme se v hospode sešli všichni, privolali jsme si bus a jeli dolu. Déšt se sice nedostavil, ale snežení bylo tak hustý, že nebylo videt na dva metry a dole teda regulérne chcalo. Na baráku samozrejme naše odpocívající trojice nebyla a klíce pod rohožkou taky ne. Nakonec se nám podarilo vyšpanit náhradní klíce, prevlíkli jsme se a najisto šli za zbytkem výpravy do hospody. Po jídle jsme se snažili domluvit saunu ci bazén, ale v obou místních hotelech nám rekli, že jen pro jejich hosty. Tak jsme si aspon na jejich nóbl lešticce lakýrek prejeli pohorky a šli na nákup. Bylo treba doplnit Vranacové zásoby, pác Pépi mel narozky a tak musel necím pohostit gratulanty. Míra si tam ješte koupil výborný pršuto, který smrdelo a hlavne chutnalo jak uzená makrela. Po príchodu se rozjela narozeninová párty. Dokonce i dort sem dostal, hec (ješte jednou díky). A pak už jsme jen popíjeli, povídali, popíjeli, mluvili z cesty, popíjeli a mleli už úplný hlouposti, takže jsme šli spát. Samozrejme až potom co jsem musel s Alíkem dopít to poslední zbylé Nikšícko. Zpropadený poslouchání tátu.

Pátek 5.3

Vstáváme a koukáme, že už neprší je azuro a i dole napadlo aspon 10cm snehu. Takže jsme natešený jak svina a nemužem se dockat až budem nahore. Po ceste nám naši radost trošku kazí náš pan ridic, kterej nám pustil Nohavicu prezpívanýho nejakým Frantou z Horní Dolní (skoro tak hrozný jak kdyby si Queen jako náhradu za Freddieho vybrali Evu s Vaškem). Po chvilce ježdení v prašanu už na to však nemyslíme. A když nám pouští tu dlouhatánskou dvousedacku u který sou prudký pláne a snehu fakt po kokota. Jsme ve stavu nejvetší euforie a klidne bychom poslouchali aj tu Bílou orchidej. V jednu bohužel vypínaj tu super sedacku takže se presunujem z5 dolu a jezdíme a fotíme nejaký lesícky. Míra však odpocívá pác Jeník nan znovu upadl a žebírka se opet ozvala. Po príjezdu dolu probehlo v kuchyni (chodba kde ležel na zemi snoubic na krájení chleba a salámu) srocení a protahování. A pak už byl zas cas vyrazit do Evropy na vécu. Predtím jsme však ješte šli do obchodnáku pro zásoby na cestu (salám, dva chleby a dve bedny Vranacu) A pak už poslední spolecná vecere. Nekterí vsadili na jistotu. Po Jeníkove objednávce trí velkých klád to Šéma dorazil tím, že si objednal Popici.

Další jedlíci však chteli vyzkoušet neco opravdu echt Crno Gorskýho a obednali si Cicvaru a Kacamak. Když jim však po hodine cekání donesli kaši z kukuricný mouky a vody s cenou 5euro závideli nám naše masitá jídla ješte víc. Po veceri prišel pan majitel se slivovickama, jako že dekuje, že jsme chodili na vecere práve k nemu. (treba v btskf by si z toho mohli vzít príklad…) Pak presun na bejvák, kde jsme dopili poslední zásoby slivovice, co nám nabalili naše hodné maminky a šli jsme nabírat síly na poslední den ježdení.

Sobota 6.3

Opet pocasí na jednicku, ažuro a všude hafo snehu. Vrací nás z autobusu, že zrovna my musíme vyklidit naše pokoje už ted pác odpoledne má ješte nekdo prijet. Pri balení vtipkuju, že si zatím v autobuse odhlasujou, že nebudeme jezdit celej den, ale že v jednu pojedem back to home. Po príchodu do busu se dozvídáme, že je to pravda. Prej né každej je z Moravy a aby se jim prej pohodlne cestovalo z Brna domu. Takže celá cesta na sjezdovku se nese ve znamení sprostejch nadávek. Cajzli jedni zasraný. Hned zase valíme na tu supr dvousedacku a rozrýváme ty pláne. Pak se s bráchou presunujeme trošku dál mezi skalky, kde zatím nikdo nejel a je to moc povedený, akorát jsme sjeli moc nízko a musíme šlapat z5 k lanovce. Další jízdu šlapeme až nahoru na Kljuc a jedním žlebem sjíždíme dolu. Úlet jak hovado, nejhustejší run v mým živote. Proto si to dáváme ešte jednuc ve vedlejším žlebíku, ale ten už nejni tak dobrej. Pak dáváme poslední jízdu a pro nedostatek casu a stylové rozloucení se dropujeme v pulce dolu z lanovky. Pak už jen zamávat tem kvantum prašanu který sme nestihli voject, nastoupit do autobusu k nerudnýmu ridici a odjezd dolu. Rychlá sprcha (nebo alespon ty, kterí maj kde) spolecné foto a odjezd domu. Pro nás to znamená rychlou konzumaci našich Vraníku, pác závazek znel jasne. Srbové jsou zlí a proto si z jejich státu nebudeme nic pamatovat. Cesta probehla v poklidu, za zmínku snad stojí jen muj koncert na hrnec a poklicku pro který vetšina autobusu nemela pochopení.

Nedele 7.3

Asi v devet ráno dojíždíme do Brna takže jsme tam klidne mohli zustat a brázdit ty svahy celej den. Pak loucení a odjezd na ruzné strany dle bydlište jednotlivých úcastníku zájezdu.

A to je vše milý denícku. Díky za pozornost a dobrou noc pokud jdete spát jako já. Nebo taky dobrou chut pokud práve obedváte.